Local Heroes: Strašné kořeny s Petrem Markem

Málokdo má za sebou více projektů než Petr Marek. Frontman Midi Lidi je filmový režisér, člen kapely Monikino Kino, učí na FAMU, nebo je také známy jako Muzikant Králíček. V rozhovoru pro Kink se rozpovídal o jednom z jeho nejdelších projektů - o rozhlasové hře Radio Ivo.

Petr Marek in interview for Kink.cz magazine kreslo

Jak se máš? Co nového?

Mám klid. Já jsem se za posledních několik let úplně přepracoval – dělal jsem různé hudby k filmům a tak… Úplně jsem z toho chcípal a reálně omdlíval u počítače … to už je rozhovor?

 

Jo. Ty jsi takový multifunkční – hraješ ve dvou kapelách, skládáš hudbu k filmům, točíš filmy, učíš na FAMU, hraješ v rozhlasových hrách a určitě o dalších věcech ani nevím. Vždycky mi bylo záhadou jak to můžeš všechno stíhat.

Já jsem to vždycky stíhal hrozně dobře, když jsem si ten deadline dělával sám. Když mi různé produkční firmy dávají deadliny na 3 filmy za rok, tak to sice stíhám, ale nemám energii na nic jiného. Teďka jsem si udělal úplnej klid, vlastně už od prosince 2015, a jen koncertuju a učím ve škole. Ale když se mi chce, tak ve volném čase udělám písničku z legrace.

 

Co s ní děláš potom? Někomu tu písničku potom přiradíš – třeba, že se hodí na Midi Lidi nebo Monikino Kino?

Většinou jo, ale už se mnohokrát stalo, že jsem udělal písničky a nevěděl, kam je přiradit. Tak jsem si vytvořil složku, která se jmenuje Midi Kino, abych mohl v iPodu poslouchat dema a u toho si třeba vymýšlet text.

Petr Marek in interview for Kink.cz magazine okno

Občas míváte koncerty Midi Lidi a Monikino Kino dohromady. Jaké to je?

Má to výhody i nevýhody. Třeba ze začátku, když jsme začali hrát a Monikino Kino lidi ještě tolik neznali, to mělo nevýhodu ale zároveň pro mně absurdní moment – že jsem zažíval zkušenost té předkapely, která někdy nemusí zajímat vůbec nikoho. A potom se najednou na Midi Lidi všichni bavili a tancovali – přestože jsem byl v obou kapelách.

 

Absurdní momenty často vznikají i při tvém dalším projektu Radio Ivo – improvizované rozhlasové hry, při kterých ani vy sami nevíte, o čem budou. Jak to funguje?

Je to tak, že sedíme 3 lidi (Petr, Johana Švarcová, Marián Moštík) za stolem s mikrofonama a s něčím, co umí pouštět zvuky – momentálně jsou to počítače. Je to úplná improvizace z nuly, takže my vůbec nevíme, co přijde.
Před představením nahlas ladíme rádio a já čekám až v tom rádiu padne nějaká věta, která vytvoří nějakej obraz, a podle toho jedeme dál. Donedávna jsem si myslel, že všichni tři víme, že se takto inspiruju, ale Johana přednedávnem říkala, že o ničem neví (smích).

Nejlepší momenty jsou, když se tam dostane nějakej absurdní zvuk, který někdo omylem pustí, a který se vůbec nehodí do daný situace. Pak musíme redefinovat to dění. Redefinici mám celkově rád, hlavně když se v polovině hry zjistí, že nějaká postava má třeba jenom 1,2 metry výšky, nebo je vozíčkář, nebo je prostě šíleně tlustý. Když se o tom do té doby nevědělo, celé se to hrozně nakopne.

Petr Marek in interview for Kink.cz magazine dom
Petr Marek in interview for Kink.cz magazine rastlinky

Většina rozhovorů s tebou je o Midi Lidi nebo o Monikino Kino, přičemž Radio Ivo existuje více než 10 let, ale ještě o něm nikdy nebyl magazínovej rozhovor. Pojďme to trochu rozvést.

Po těch deseti letech stále probíhá slušný výzkum možností improvizace a dramaturgie. Jediný pravidlo, co máme, je, že tam nepřidáváme další postavy, resp. že nehrajeme jiný postavy svýma hlasama. Maximálně tam může přijít někdo němý, anebo že se o někem jenom mluví. Skoro v každé hře se dostaneme do jeskyně, nebo do nějakého uzavřeného prostoru, protože jsme zjistili, že je to strašně výhodné. Pak ty postavy, co se náhodně potkaly, a ne vždy chtějí spolu být, nemohou od sebe utéct, a musí spolu zažívat absurdní situace.

Už deset let se to jmenuje Život nedoceníš, protože je tam vždy něco podobného. Příběhy jsou jiné, ale charaktery nejsou tak odlišné, protože hrajeme dost často parodii sami na sebe.

 

To je přesně další věc, na kterou jsem se chtěl zeptat. Máš pocit, že se v postavách, které vytváříte v Rádio Ivo, projevují vlastnosti, které v sobě máte někdy třeba i skryté?

No jasně. Já si myslím, že dost pracujeme s věcmi, které má člověk v sobě trapný. Když je tam zveličíme, tak se to dělá výborně.

Ale třeba Johana poměrně záhadně úplně proti svému naturelu hraje téměř konstantně takovou submisivní pipinu, což ona vůbec není. Já tam o sobě zase říkám, že jsem konsensuální typ. Takový člověk, který se snaží domluvit, ale má vnitřní pnutí, které mu nedovoluje vyjít s kolektivem. Marian dost často hrává takového toho divného třetího, který to vždycky nějak rozesírá, což už je nerad, ale do té role se vždycky vpotí nějak sám.

 

Navíc má ostravský přízvuk. To je schválně, nebo takhle normálně mluví?

On takhle normálně mluví, takže to není žádná stylizace. Já zmiňuju, že je z Havířova, jen tehdy, když například řekne “kvůli toho” a lidi nevědí, co tím myslí. Já pak řeknu “Jo, myslel jste kvůli tomu? Odkud jste?”

Petr Marek in interview for Kink.cz magazine hrozno

Jak vás vlastně napadlo dělat improvizované rozhlasové hry?

To má už dávno strašné kořeny. To je dobrý název rozhovoru – Strašné kořeny (smích). Johanini rodiče pracovali v rozhlasu, takže k tomu má dobrý vztah. Zároveň je její hlas fakt hrozně hezký. Když jsem slyšel Johanu, říkal jsem si, že bychom mohli udělat rozhlasovou hru, což byl její sen.
Já jsem už v desíti natočil rozhlasovou hru na kazeťák. Pak jsme v sedmnácti viděli jak vypadá divadelní improvizace od Vizity, a dělali jsme improvizovaný hry tím ovlivněný. Pak se to proměňovalo a v patnácti jsme dělali divadlo úplně jiného druhu, spíš toho Vizito-Duškovskýho typu.

S Johanou jsme jednou jeli přes nějakou vesnici, viděli jsme ampliony a říkali jsme si “to by bylo perfektní pod záminkou, že Evropská unie zkouší jestli ty ampliony fungujou, v tom dělat rozhlasový hry.” Pak jsme slevili na to, že jsme začali dělat rozhlasové hry na divadle a pak nás začali pouštět i do rozhlasu.

 

Ještě tu mám takovou poznámku: Petr Marek je milovník obskurních youtubových videí.

To je skoro každej, ne? Ale pozor, ja zas nejsem až takovej vyhledávač. Ke mně se ty videa dostávají. Vlastně mám na to lidi.

Petr Marek in interview for Kink.cz magazine balkon

 
Dík!
 
Inteview: Jan Ciencala
Foto: Paulína Maťová
Edit: Marián Rehák
 
(y)
 

Comments